Metodisté v Sedlčanech


Založení sboru v Sedlčanech

V roce 1925 se tempo zakládání nových sborů zpomalilo.
Nedostatek potřebných finančních fondů vedl vedení církve k úvaze,
zda je záhodné začínat novou práci, zda není lepší budovat už založené sbory.

Nakonec bylo rozhodnuto financovat v tomto roce evangelizaci jenom na jednom místě. Volba padla na Sedlčany a J. P. Barták byl pověřen začít zde práci. Přání jít do Sedlčan se ozvalo v nedalekém Sedlci.
„Již po dva roky byli jsme zváni do Sedlčan, abychom tam podnikli takovou práci, jaká byla vykonána v Sedlci na Wilsonově dr.; ale nemohli jsme vyhověti onomu přání pro mnohé jiné úkoly. Letos však došlo k tomuto dílu, ježto jinde nová evangelizační práce konána nebyla; veškeré úsilí je totiž věnováno zesílení stávajících sborů.“ Stan stál na náměstí od 21. června do 1. srpna a denní shromáždění se těšila velkému zájmu. „Konali jsme evangelizační práci na mnohých místech, ale nikde ještě se nám nedostalo vřelejšího přijetí jako v Sedlčanech.“

Vzniklý sbor se scházel v sokolovně a dne 6. července 1930 se přestěhoval do vlastní modlitebny mistra Jana Husi.


Krize v 30. letech

K 31. březnu 1932 bylo propuštěno pět kazatelů, kteří odešli na vlastní žádost:
V. Hora, J. Kučera, J. Matějka, J. Zákoucký a O. Rumpel. Ondrej Rumpel však z církve neodešel, dále sloužil sboru ve Vrútkách, i když už od církve nedostával žádný plat. Kazatel Kučera přestoupil s celým sborem v Sedlci-Prčicích do Českobratrské církve evangelické, kazatel Zákoucký převedl většinu členů v Sedlčanech do téže církve.

„Příčinou toho byla výpověď kazatelům, což se stalo pro finanční tíseň naší mateřské církve v Americe,“ zní oficiální odůvodnění. V metodistickém sboru v Sedlčanech zůstalo jen devatenáct členů, kteří pak byli přiřazeni do farnosti Praha-Strašnice. Jenom v těchto dvou sborech ztratila církev dvě stě třicet plnoprávných a čtyři sta devatenáct přípravných členů. „Také nepřátelské a nepravdivé zprávy některých denních časopisů působily neblaze na odešlé sbory a též na mnohé z našich členů i z jiných sborů.“

Období protektorátu a 2. světové války

Církev v těchto těžkých dobách nemlčela, ale ozvala se proti okupaci Československa. Superintendent Barták spolupodepsal jako jednatel Svazu evangelických církví „Apel na svědomí lidstva“, adresovaný křesťanům v celém světě. Sám pak napsal dne 15. října 1938 otevřený dopis lordu Runcimanovi, britskému diplomatu, který vedl v srpnu a září 1938 britskou misi do ČSR a který se vyslovil pro odstoupení československého pohraničí Hitlerovi. V dopise vyslovil svůj protest proti okupaci oblastí, kde žili Češi: „Bude snad zřejmé, že oběti, vnucené naší zemi mnichovskou dohodou, byly už beztak těžké, a že tento dodatečný zábor území, osídleného převážně českým obyvatelstvem, vytváří situaci nesnesitelnou. Co bylo míněné jako oběť na záchranu míru střední Evropy a světa, vytváří se v nové bezpráví, k němuž lidé se smyslem pro spravedlnost nebudou moci němě přihlížeti. Se zřetelem k těžkým ranám, jež dolehly na naši zemi a k mravnímu problému, vyvěrajícímu z nevěrnosti našich přátel ve dnech největší krize, dovolíte mi zajisté, abych vyjádřil naše hledisko k této věci, i kdyby v některém ohledu budilo nelibost.“ Lord Runciman dr. Bartákovi odpověděl v tom smyslu, že má za to, že se mu podařilo zabránit válce. Budoucnost ho pak hrozným způsobem vyvedla z omylu.

Evakuací „hraničářů“ vyvstala potřeba účinné pomoci. Církev si tuto potřebu uvědomila a svou pomocnou akci soustředila ve Spolku pro péči o sirotky. Sledovala dva cíle: zachránit děti před nebezpečím podvýživy a ulehčit rodičům situaci v prvních těžkých dobách v nových poměrech. Pro tuto sociální službu církev zbudovala čtyři přechodné ozdravovny. Dvě v sociálních ústavech v Horních Počernicích a v Týnci u Klatov a dvě v modlitebnách v Sedlčanech a v Týně nad Vltavou.

Těmito ozdravovnami prošlo přes sto dětí. Akce byla umožněna finančním darem ze zahraničí, předně však také značnými dary členů církve v naturáliích.

převzato z knihy Viléma D. Schneebergera – Metodismus v Československu